The Neon
Dříve publikované,  KULTURA,  MUSIC

Erasure přilepili The Neon na starou zeď

Před pár dny přišlo známé, druhdy megaslavné a stále extravagantní britské synth-popové duo Erasure s novou plackou nazvanou The Neon. Bože, říkal jsem si, co to ti „vymazaní“ maníci Andy Bell a Vince Clarke v roce 2020 zplodili!? Vždyť vůbec první desku „Wonderland“ vydali už v roce 1986, tedy před 34 lety!

Od té doby uplynulo v elektro-popové řece spousty vody a postupně z několika vydavatelství se„vynořilo“ 17 řadových alb. Budou mít tito pánové ve věku lehce pokročilém (Bell 56 let a Clarke 60) koule na to, aby tím osmnáctým zaujali současné publikum, které je už mnoho let totálně zmanipulované počítačovými sračkami? Aby jejich hity opět rotovali v playlistech rádií!? A budou mít takové grády, aby se postavily na roveň těm starým, nebo je dokonce vytlačily? Ano, kdysi dávno duněly diskotékami slavné pecky Erasure. Kdo by neznal „Oh l´amour“, „Sometimes“, „Love To hate You“, „Ship Of Fools“ a mnoho dalších

Erasure – The Neon

Tak jak bude vypadat Neon? Bude zářit na moderním, ale kuewsky studeném mrakodrapu počítačového balastu? Nebo ho Erusure pověsili na starou, z poctivého kamene vystavěnou, zeď?

Naštěstí se stalo to druhé! A nutno hned říct, že album The Neon dokáže znít docela nostalgicky, ale zároveň moderně. Opět tu bublají staré syntezátory, moogy, bicí automat a jiné hračičky. A nad nimi zní duc duc basová linka a příjemné vokály s dobře vystavěnými refrény.

Erasure nepřicházejí s ničím převratným.

Brodí se ve vodách, které důvěrně znají, ve kterých se cítí dobře. Také zjišťujeme, že pan Bell nic neztratil ze svého bohatého hlasového rejstříku. A opět, jak je u Erasure dobrým zvykem, na albu The Neon nacházíme hned několik hitovek, které potěší. Obzvláště v tomhle divném čase, devastovaném koronavirem, kdy moc důvodů k radostnému křepčení nenacházíme. Ať je to třeba třetí v pořadí, hymnická „Fallen Angel“ nebo následující „No Point In Tripiing“. Taneční „Shot A Satelitte“, jakoby jim se svými nápady přispěla Lady Gaga, tak mi to připadá. Se zpěvnými refrény a zajímavě znějícími štěky syntezátorů. Jo, tohle by se mělo/mohlo na diskotékách uchytit.

Velmi zajímavá je do temného závoje zahalená „Tower Of Love“. Ani by člověk neřekl, že to jsou staří dobří Erasure. Opět štěkavé klávesy a vypjatá vokální linka skvěle zpívajícího Bella. Jeden z vrcholů alba!

Je to s podivem! A alarmující!

Myslím to, že pánové s (téměř) šedesáti křížky na krku produkují moderně znějící svěží hudbu, která s přehledem válcuje většinu počítači tvořených „shit-hitů“ Zvukovou vatu, které se na nás valí z rádií všude, kam se vrtneme. V nákupních centrech, čekárnách na cokoli, restauracích a dokonce ve veřejných toaletách!

Erasure – The Neon, to je (jen) 37 minut trvající nálož moderně a zatraceně chytlavě znějící hudby. A svým elektro-synth-popem to všem natřeli!

Když vám bude ouzko, když vám bude corona svinstvo klepat na dveře, pusťte si tuhle desku. Vykouzlí vám úsměv na tváři a třeba si skočíte do tance. Ale určitě si vpomenete jak jste kdysi, před dvaceti lety, na “jakési” Erasure trsali jako o život.

Moje hodnocení 9 z 10

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

error: Content is protected !!